21. září 2007 v 15:20 | Anett
|
Frankie
Spal jsem jak špalek. Zdálo se mi o Geem, jak se nade mnou naklání a dává mi pusu do vlasů a jak odchází. Chtěl jsem ho zadržet ale nějak jsem nemohl. Vždyť on přece spí vedle mě. Přitulil jsem se k němu, ale ejhle, tohle přeci není on. Uslyšel jsem odjíždět auto, to už jsem se začínal probouzet. Otevřel jsem oči a Gee nikde. Sednul jsem si a promnul si oči. Vstal jsem a šel se po něm podívat. Koupelna, nic. Obývák, nic. Kuchyň, nic! Začínal jsem panikařit, tohle mu není podobný. Vrátil jsem se do ložnice a všiml si nějakého papíru na Gerardově polštáři. Vzal jsem ho do ruky a četl:
Ahoj Frankie,
Až budeš tohle číst tak už nejspíš budu sedět v letadle do Evropy. Moc se ti omlouvám za to, že jsem odjel a ani se s tebou nerozloučil. Nevěděl jsem jak ti to říct a tak proto teď čteš tohle. Věděl jsem, že kdyby ses semnou loučil tak bys mi řekl, ať nikam nejezdím a já bych nejel. Slibuju, že ti budu volat každej večer pokud to půjde. Už teď mi moc chybíš. Uvidíme se za tři měsíce. Miluju tě ty můj šmoulo.
Gerard
Četl jsem ten dopis pořád a pořád dokola, hledal jsem tam jakoukoli zmínku o tom, že to je jen vtip, že třeba stojí venku na zahradě a kreslí okolí, ale věděl jsem, že tomu tak není. Tomu šmoulovy jsem se usmál ale jinak jsem byl naštvanej, jak mi to mohl udělat? Nerozloučit se! Ukápla mi první slzy a pak další. Zhroutil jsem se na postel, dal hlavu do dlaní a brečel. "Franku?" Mikey zaklepal na dveře, asi slyšel to moje vzlykání a otevřel si, přišel do ložnice a chvíli jen stál ve dveřích. Pak přišel ke mně, obejmul mě a začal utěšovat. Připadal jsem si jako nicka, jako dítě, kterému vezmete jeho oblíbenou hračku a on kvůli tomu vyvádí. Brečim tu vůbec kvůli čemu? Stalo se jen to, že můj přítel odjel na tři měsíce studovat, vždyť se vrátí! Ale bylo mi to líto, nerozloučil se. A jak že bych mu řekl ať nikam nejezdí? Jistě, že bych mu to řekl ale on by stejně jel.
chceš říct že toje fšechno!!jak to bude dál??!!to chce pokráčko