na Blog.cz

Dneska jsem si měl jít na fakultu pro výsledky. Chtěl jsem na tu školu tak moc. Frankie mě chápal, Frankie je moje zlatíčko, můj malej šmoula. Vždycky se tak roztomile čertí když mu tak říkám. Dnes jsem pro něj měl víc překvapení. Zdědil jsem nějaké peníze a tak jsem nám koupil byt. Už mě nebavilo to scházení u mě, nebo u něj v pokoji. Chtěl jsem se vedle něj probouzet každej den! Vidět ho, jak ráno ještě rozespalej jde na záchod, jak se vždycky ještě zachumlá do peřin a tvrdí, ještě chvíli. Stále ještě pamatuju na tu střední, kde jsem ho chodil každej den čekovat a jak se mi přiznal, že dělal to samí. Teď už je rok po střední a pracuje v jednom hudebním vydavatelství. Prostě miluju každičkej kousek jeho osobnosti.

Došel jsem na katedru umění a čekal na děkana. Konečně si mě zavolal dovnitř. "Pane Wayi, můžeme Vám s radostí oznámit, že jste byl přijat. Vaše malby byly úžasné a testy jste také napsal na výbornou. Takže se na Vás těšíme v říjnu." Super, dokázal jsem to. "Děkuji Vám mockrát." Víc jsem ze sebe nedostal. "Máme pro Vás také jedinečnou nabídku. Můžete jet na tři měsíce studovat do Evropy, je to nabídka, kterou činíme jen těm nejnadanějším nováčkům." Tak tohle bylo na mě moc informací. Mluvil jsem s děkanem asi ještě další půl hodinu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl. Napsal jsem Frankiemu, že ho zvu na oběd a že mu musím něco říci.

Seděl jsem v tý restauraci asi deset minut a přemýšlel jsem, jak mu to mám říct. Asi nejlepší bude, začít o zprávou o tom bytě a pak přejít k těm horším. Konečně přišel, vypadal tak šťastně. Sedl si naproti mně, nejdřív to probíhalo v klidu ale pak jsem mu řekl, o tom studiu v Evropě a na jak dlouho tam jedu. Zmkl a zabořil se ještě víc do křesla. Docela viditelně zbledl. "Frankie? Jsi okay?" "Jo, jasně, já jen, tohle jsem nečekal. Jsou to tři měsíce Gee!" Skoro to na mě vyjekl. Ale chápal jsem jak se cítí, vždyť i já jeho neuvidím tak dlouho! "Frankie, to bude v pohodě. Já vím, jak se cítíš. Vždyť já na tom budu stejně!" ještě chvíli nic neříkal ale pak se jemně usmál. "Tak kde je teda ten byt?" aspoň že změnil téma. "Víš jak je tu ten tvůj oblíbenej park, jak se jmenuje jen, myslím že Lincolnův ne?" kývl na znamení souhlasu. "Tak tam u toho je domek. Víš jakej myslím, ten s tou velkou zahradou." Vykulil na mě oči. "Ale Gee, to muselo bejt drahý!" nechtěl jsem mu říkat, že babička byla trošku bohatší… "Neměj starosti. Je to teď naše. Chceš se tam jít podívat?" "Jo!" ani jsme si nic nedali a vyšli ven na světlo. Chytli se a šli ulicí. Po chvíli jsme došli k parku, kterej má Frankie tak moc rád. Obešli jsme ho a ocitli se před novostavbou. Byl to dům. "Tak tady." Frankie chvíli koukal a nevěděl co říct. "To jako ten barák?" "Ne, naše je jen hořejší patro. Dole bude bydlet Mikey. Taky něco od babičky dostal a tak jsme spolu koupili tenhle barák. Víš, nechci abys tu byl sám až budu pryč." Zase posmutněl. "Notak šmoulo." Hodil na mě pohled jako by mě chtěl zabít. Dal jsem mu pusu, pevně se ke mně přitisknul. Tak moc jsem ho nechtěl opouštět!