Little bitch 3

6. srpna 2007 v 17:32 | ZyXelka |  Frerard -> Little bitch
Týden utekl jako voda. Nic zvláštního se za tu dobu nestalo. Teda nic, co by stálo za nějaký extra vyprávění. Prostě normálka. Když přišlo úterý, těšil jsem se jako malý dítě. Od té doby co vyrazili zrzouna a jeho partu, měl jsem klid. Konečně! Zvonek ohlašující poslední hodinu. Hrnul jsem si to ke dveřím "pana psychologa", natěšenej jako malý děcko na vánoce. Zaklepal jsem a po Gerardově výzvě jsem vstoupil dovnitř.
,,Ahoj Franku." zvedl oči od notebooku a usmál se na mě. ,,Jsi tady nějak brzy. Máme začít až za půl hodiny." pousmál se. ,,Jestli to vadí, tak já..." ,,Ne! To je v pohodě. Aspoň si dýl pokecáme, ne?" zaklapl notebook a usmál se. Nemohl jsem mu jeho úsměv neoplatit. Posadil jsem se a koukal na něj. O čem si budem povídat dneska?

Chvíli na mě jen hleděl, pak si povzdechl a poposedl. ,,Dneska bych s tebou chtěl mluvit, o tom co děláš ve svém volném čase." mračil se. Věděl jsem, co tím "volným časem" myslí, ale chtěl jsem dělat blbýho. Nechtěl jsem o tom mluvit. ,,Ale o kytaře jsme se bavili minule." ,,Franku, dobře víš, že kytaru teď nemám na mysli." v očích se mu zablýskalo a já zase cítil tu podivnou nutnost, odpovídat mu na všechno po pravdě. Tenhle chlápek věděl, proč se stát psychologem. ,,Jo...jasně." řekl jsem a čekal.
,,Ach...jak dlouho...jak dlouho to..no.." vyvalil jsem oči. Poprvé jsem viděl, že by byl Gerard v něčem nejistý. ,,Jak dlouho dělám kurvu?" vyrazil jsem ze sebe a ušklíbl se. Gerard jen zakýval a trochu zčervenal. Co to s ním je? ,,Asi tak...8 měsíců? Nevím to přesně..." pokrčil jsem rameny a dělal jako že se mě to netýká. Jako kdybych mluvil o někom jiným než o sobě. Za tu dlouhou dobu, jsem uvnitř nějak otupěl. ,,Proč?" ,,To je snad jasný, ne? Nedělejte...eh nedělej ze sebe vola." Gerard se na mě pronikavě zahleděl. ,,Zajímá mě to." hlesl jen. ,,Abych měl na..." zasekl jsem se.
Ještě nikdy jsem to neřek nahlas. ,,....abych měl na...herák." poslední slovo jsem zašeptal. Teď když jsem to řekl nahlas. Připadal jsem si jako největší ubožák na světě. Tohle Gerard chtěl? Abych si uvědomil, že jsem troska, která pro nikoho nic neznamená? Nula? Jestli jo, tak se mu to rozhodně podařilo. ,,Proč jsi začal vůbec brát?" ,,Nevím..." zamručel jsem. ,,Víš co? Opustíme na chvíly tohle téma. povídej mi o svým dětství...."
A tak jsem mu vyprávěl. Všechno na co jsem si vzpomněl. Nejsem moc dobrej vypravěč, takže jsem pořád něco přeskakoval a potom se k tomu vracel. Ale Gerard byl dobrej posluchač, postrkoval mě a pomohl mi si všechno vybavit a poskládat tak, aby to aspoň trochu dávalo smysl. Víte jak je to divný? Vůbec na nic jsem si nedokázal vzpomenout..nebýt Gerarda, řek bych mu jen o tom, jak jsem dostal k devátým narozeninám růžový kolo. Ještě teď se mi při vzpomínce na ten vehykl zvedá žaludek.
Řek jsem mu všechno...o tom jak se naši rozvedli. Jak máma začala pít. Jak mě na základce všichni mlátili, a já si myslel, že na střední to už takový nebude...řek jsem mu jak jsem se poprvé zamiloval. Nebo tehdy jsem si myslel, že je to láska. Do mýho souseda. Byl o pět let starší. Mohlo mi být tehdy, tak jedenáct. A já vůl si myslel, že je to normální, když kluk miluje kluka. Máma mi nic nikdy nevysvětlila. Dodnes si pamatuju, ten jeho výraz když jsem mu dal psaníčko s vyznáním lásky...zlámal mi ruku na dvakrát. Zvláštní. Myslel jsem, že to v tý hlavě už ani nemám...ale bylo to tam a pořád to bolelo. Ta dětská láska...musel jsem se smát. Od té doby jsem otupěl. Tolik jsem chtěl vědět, jaké to je opravdu milovat a být milován. Ale nešlo to. Kurva...nevím jestli vůbec mám nějaký city. Co když to co dělám, vzalo všechno pryč? Co když už nedokážu cítit nic?
Řekl jsem mu všechno. A když jsem se dostal k tomu, jak mě absťák dohnal na silnici, rozbrečel jsem se jako malý děcko. Ani jsem nevěděl, že to ještě dokážu. Plakat. Gerard ke mě přistoupil a obejmul mě. Pevně. Cítil jsem jak voní a trochu se zastyděl, když jsem si uvědomil, jak dlouho jsem se nesprchoval. ,,Spravíme to...všechno se zlepší. Uvidíš." říkal jasným hlasem. Chtěl jsem mu věřit, ale nedokázal jsem to. Zdálo se mi, že takovej můj život bude na vždycky. Gerard mě pustil a podal mi kapesník.
,,Na...vysmrkej se..." ,,Díky..." zasýpal jsem a utřel si slzy. Kurva nevěděl jsem, že mě ta skutečnost, že jsem jen malá děvka, tak bolí. ,,No...naše dvě hodiny jsou pryč..." řekl Gerard. Nedokázal jsem z jeho tváře ani hlasu vyčíst, jak se teď cítí. ,,Jo jasně...už mizím..." Přistoupil ke mně. Byl tak blízko. Zase jsem cítil jeho vůni. Vzhlédl jsem k němu. Byl o dost vyšší než já. Vrazil mi do ruky asi tři stovky doláču. ,,A běž rovnou domů, ano?" řekl jen a vystrčil mě z kanceláře. Zavřel za mnou dveře. Ještě chvíly jsem tam stál, hleděl na ty dveře se štítkem a Gerardovým jménem. V ruce jsem žmoulal ty prachy a ve mě se praly dva hlasy.
První říkal, vrať mu ty peníze a jdi šlapat...a ten druhý jásal. kup si "něco" a jdi domů...dej si pauzu...měj chvíly klid. Poslechl jsem druhý hlas. Po cestě domů jsem utratil ty tři stovky. Doma jsem jen pozdravil mámu, která se dívala na televizi s flaškou whiskey v ruce a pak jsem se šel osprchovat. Byl jsem tam dlouho. Bylo to hrozně příjemný. Horká voda mě tak osvěžila...a horko v mých žilách taky...byl jsem tak rád...že jsem nemusel ven...
Další týden. Musel jsem šlapat. Zdálo se mi, že rozhovory s Gerardem mi jen přitížily. Nedokázal jsem teď všechno brát tak, že to jde mimo mě. Jako kdyby se mě to netýkalo. Hnusil jsem se sám sobě. Chtěl jsem to změnit. Kurva fakt jsem chtěl. Ale nešlo to. Víte co jsem udělal? Zkoušel jsem abstinovat. Chach...vydržel jsem sotva hodinu. Další úterý bylo tady. Zase jsem seděl naproti němu. Gerard vypadal unaveně.
Ale neptal jsem se, co mu je. ,,Já...chtěl jsem ti poděkovat za ty peníze..." ,,To nic nebylo...vím, že ti to vystačí sotva na dva dny.." řekl jen a pokrčil rameny. Byl jsem najednou tak zvědavý. ,,Proč to pro mě děláš, proč mi pomáháš? ostatní na mě kašlou..proč ty ne..." ,,Je to moje práce..." řekl a zahleděl se na zem. Zdálo se mi to, nebo mu skutečně zesklovatěly oči? ,,Nevykládej báchorky..." vyštěkl jsem. Nechtěl jsem být agresivní...ale byl jsem tak zvědavý. ,,Někoho mi připomínáš..." špitl. ,,Koho? Bráchu?" ,,Ne...někoho..někoho...kdo už je mrtvej..." řekl. A oči si zakryl rukama. Nezdálo se mi to. Bylo mu do breku. Nenaléhal jsem. Chvíly jsem počkal. Po chvíly se na mě podíval. ,,Jsi stejnej jako on...ne úplně...máte jiný oči...jinej hlas...jinou výšku..." zasmál se. ,,Ale v něčem jsi jako on..." zlomil se mu hlas. ,,Ty jsi..." ,,Jo...jsem...ale nech si to pro sebe prosím...na týhle škole by mě vyrazili. Jsou tady pořád moc prudérní..." Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou. Role se vyměnili.
Teď se on zpovídal mě. ,,Jak se jmenoval?" ,,Dereck." ,,Jak dlouho jsi ho znal?" ,,Od dětství..." Vyprávěl mi o něm. Byly nejlepší přátelé už od dětství. Gerard se do něj asi ve čtrnácti zamiloval, a uvědomil si tak, že je na kluky. Nikdy mu to neřekl. Byli jen přátelé. Na život až na smrt. Když odešel každej na jinou střední, vídali se jen o víkendech. Gerard mi vyprávěl jak byl zničený, když zjistil, že se Dereck dostal do špatný party...že bere drogy...zlomeným hlasem mi vyprávěl jak byl zoufalý, když zjistil, že šlape aby si vidělal. Řekl mi všechno. Řekl jaký to byl šok, když vychodili střední a měli na sebe zase čas. Jak moc se změnil. I přesto ho Gerard pořád miloval. Chtěl mu tak pomoct. Ale Dereck nechtěl. Když pak dostal AIDS...Gerard se složil...Za půl roku Dereck umřel...nedával na sebe pozor.
,,Dodnes si vyčítám, že jsem mu nedokázal pomoct. Je to už dlouho co umřel. Ale pořád to bolí. Pořád...to beru jako svoje selhání. Měl jsem mu pomoct. Mohl jsem." ,,Nemohl Gerarde..." Podíval se na mě. ,,Nechci abys umřel Frankie." řekl. Z kapsy vytáhl pořádnej balíček peněz. ,,Na vem si je...dělal jsem přes noc druhý zaměstnání abych ti to mohl dát. Šetři si, jo? Kup si čistý stříkačky. Nechoď na silnici." ,,To si nemůžu vzít..." řekl jsem a odstrčil balík peněz zase k němu. ,,NE! Frankie! TY MUSÍŠ! Musíš si to vzít!" řekl a v jeho očích se zase objevily slzy.
,,Dobře...díky...já...nikdo pro mě ještě tolik neudělal..." ,,To je dobrý..." Chápal jsem ho. Vím co měl v podvědomí. Myslel, že když mě zachrání...zapomene na Derecka. Něco mě napadlo. ,,Gerarde?" zeptal jsem se, když už jsem stál u dveří. ,,No?" ,,Pořád ho miluješ?" podíval se mi do očí. Sklopil zrak a přemýšlel. Trvalo to pár sekund. Ale zdálo se to být jako věčnost. Pak ke mě zase vzhlédnul. Usmál se. ,,Ne..." řekl jen. ,,Tak zase za týden...Frankie..." Nikdo mi tak neříkal...jen Gerard. ,,Ahoj.." houkl jsem a vyšel z jeho kanceláře. Strčil si do kapsy Gerardovi peníze a vydal se "nakupovat".
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 12. srpna 2007 v 18:28 | Reagovat

jééj to je smutnýý....le krásný !

2 zizi zizi | 31. srpna 2007 v 15:02 | Reagovat

Nemám slov...je to nádhera vážně krása ...Úplně vidím jak tam spolu stojí a koukají si do očí a starostlivej Gee zachraňuje situaci :)

3 Geenka Geenka | 11. října 2007 v 13:21 | Reagovat

ouh připomíná mi to moe starý časy a taky aol,škoda že to nemůže číst mno nict..je to mcot hefký ;)

4 XDXD XDXD | 19. prosince 2007 v 15:07 | Reagovat

Fakt hezký, ale já cu ať už se zamilujou xD..

5 Ivča Ivča | Web | 4. března 2008 v 15:43 | Reagovat

je to fakt dost dojemný...

6 =) =) | Web | 10. července 2008 v 15:37 | Reagovat

nevim, co napsat. Je to krásný... a sem zvědavá, co bude dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama